Říjen 2015

Krize ve vztahu.Když si přejímáme vzorce chování od partnera.

3. října 2015 v 21:04 | Kifaaya Diab
Se svým manželem jsem už pár let, a s toho se vidáme velmi velmi velmi málo. Manžela znám sedmín , osmím rokem už a stoho spolu "chodíme" asi 5 rok, z toho 1 rok jsme spolu teprve o něco víc. Manžela vidám jendou za 3 - 4 měsíce, chce-li Bůh tak někdy i za 2 měsíce. Nejdéle, co jsme spolu byli za celé roky je asi 5 dnů dovolené. Šílené!!! Vztahy na dálku, jsou prostě náročné a i když si říkáte, že to zvládnete nastávaj prostě krize.
Těch krizí a vlastně mích i nesmyslně vymyšlených hysterií z mé strany bylo hodně. Partnera jsem měla skvělého a i přes tu propast dálku, roky mi dal mnoho. Pak se něco mezi námi změnilo a já už dál nemohla. Něčemu jsem vlastně hrozně ulevila a už nemusela lhát a ani jsem nemohla. nerozdělilo nás nic. Stále spolu. Za ten rok však se nějaké věci zlepšili a na druhé straně povstali nové. Dostala jsem pěknou tzv. čočku a přes hubu. Myslím, si, že na to měl právo a co já dokázala cpackat hovadin za 4 roky, on mi vrátil za necelý rok zpět. Brečela jsem. Myslím, že jsem poprvé zažila mužskou neúctu, odmítání, odpor, stagnaci, nenávist a vše do jendoho. Jak říkám, můj manžel proti jak se říká, že muslimové jsou trvdý na manželky (což pravda fakt není, pokuď žena není slepice a nenajde si vola - a to je všude ) je opravdu terorista. Je velmi tvrdý, panovačný, ale úspěšný. Kde jaký muslim je beránek v porovnání s mím mužem.


(myslela jsem, že nás dálka, ani víra nemůže od sebe oddělit)


Na každého padne někdy splín. I na muslima.

3. října 2015 v 16:27 | Kifaaya Diab
Dneska a včera jsem si přes internet volala s tatínkem. Dostala jsem nějak splín, je to hodně složité co se týče mé opravdu velké, velké rodiny a žijeme od sebe velmi daleko. Však žádné cíle, města a státy nejsou tak daleko, aby jsem v dnešní době nemohla volat s rodinou, třebas i na druhém konci světa. " díky Bohu" ....


Tatínek je asi hodný člověk, pohodový,má rád hodně lidi, zábavu, hudbu vše co se týče společenství, je to komunikativní typ. Akorát, že mezi náma je obrovská citová propast. Ono hledat si cestu k vlastním kořenům skoro ve 40 je prostě průser. Tatínek je už dědeček, od mého nejstaršího bratra, má 4 vnoučata, od mé starší sestry má jednoho vnuka, ode mně má vnuka, od mého mladšího bratra má další dvě vnučky a od nejmladší sestry zatím nic. Jsme velká rodina, s velkými a hlubokými kořeny. Řekla bych až asi nějakou karmou, či co. Protože s rodinou žili jen jeho tři děti a my dvě děti jsme žili na jiném konci naší země, kde jsme se narodili. S tím rozdílem, že má sestra rodinu našla o 15 let dříve, a já to štěstí měla až teď.