Krize ve vztahu.Když si přejímáme vzorce chování od partnera.

3. října 2015 v 21:04 | Kifaaya Diab
Se svým manželem jsem už pár let, a s toho se vidáme velmi velmi velmi málo. Manžela znám sedmín , osmím rokem už a stoho spolu "chodíme" asi 5 rok, z toho 1 rok jsme spolu teprve o něco víc. Manžela vidám jendou za 3 - 4 měsíce, chce-li Bůh tak někdy i za 2 měsíce. Nejdéle, co jsme spolu byli za celé roky je asi 5 dnů dovolené. Šílené!!! Vztahy na dálku, jsou prostě náročné a i když si říkáte, že to zvládnete nastávaj prostě krize.
Těch krizí a vlastně mích i nesmyslně vymyšlených hysterií z mé strany bylo hodně. Partnera jsem měla skvělého a i přes tu propast dálku, roky mi dal mnoho. Pak se něco mezi námi změnilo a já už dál nemohla. Něčemu jsem vlastně hrozně ulevila a už nemusela lhát a ani jsem nemohla. nerozdělilo nás nic. Stále spolu. Za ten rok však se nějaké věci zlepšili a na druhé straně povstali nové. Dostala jsem pěknou tzv. čočku a přes hubu. Myslím, si, že na to měl právo a co já dokázala cpackat hovadin za 4 roky, on mi vrátil za necelý rok zpět. Brečela jsem. Myslím, že jsem poprvé zažila mužskou neúctu, odmítání, odpor, stagnaci, nenávist a vše do jendoho. Jak říkám, můj manžel proti jak se říká, že muslimové jsou trvdý na manželky (což pravda fakt není, pokuď žena není slepice a nenajde si vola - a to je všude ) je opravdu terorista. Je velmi tvrdý, panovačný, ale úspěšný. Kde jaký muslim je beránek v porovnání s mím mužem.


(myslela jsem, že nás dálka, ani víra nemůže od sebe oddělit)

 

Na každého padne někdy splín. I na muslima.

3. října 2015 v 16:27 | Kifaaya Diab
Dneska a včera jsem si přes internet volala s tatínkem. Dostala jsem nějak splín, je to hodně složité co se týče mé opravdu velké, velké rodiny a žijeme od sebe velmi daleko. Však žádné cíle, města a státy nejsou tak daleko, aby jsem v dnešní době nemohla volat s rodinou, třebas i na druhém konci světa. " díky Bohu" ....


Tatínek je asi hodný člověk, pohodový,má rád hodně lidi, zábavu, hudbu vše co se týče společenství, je to komunikativní typ. Akorát, že mezi náma je obrovská citová propast. Ono hledat si cestu k vlastním kořenům skoro ve 40 je prostě průser. Tatínek je už dědeček, od mého nejstaršího bratra, má 4 vnoučata, od mé starší sestry má jednoho vnuka, ode mně má vnuka, od mého mladšího bratra má další dvě vnučky a od nejmladší sestry zatím nic. Jsme velká rodina, s velkými a hlubokými kořeny. Řekla bych až asi nějakou karmou, či co. Protože s rodinou žili jen jeho tři děti a my dvě děti jsme žili na jiném konci naší země, kde jsme se narodili. S tím rozdílem, že má sestra rodinu našla o 15 let dříve, a já to štěstí měla až teď.

Terorismus a Islám. Zlo je všude.

28. září 2015 v 23:30 | Kifaaya Diab
Hodně a často stále dokola slyším, že vlastně každý kdo je muslim a věří v Islámské učení je terorista, vrah a magor. Čtu to a slyším, pořád dokola. Mnoho lidí Korán nečetlo a nebo si vzalo z Koránu jen co chtělo a dělá závěry ze zemí, kde je to válkou proseté. Asi úplně na začátek, bych Vám jako člověk, který se o víru Islámu zajímá Vám musím říct jedno. Násilí na lidech zvířatech, vraždy, xenofobie, týrání žen je zcela proti učení Islámu. A řekne Vám to opravdu každý muslim.


Muslim totiž neznamená být vrah, psychopat a terorista. Nic takového se pro Boha v Koránu nepíše, je to zcela proti učení Islámské víry. Každý muslim, či vůbec každý věřící tyto ohavnosti tvrdě velmi tvrdě odsuzuje. Opravdu nesuďte víru a lidi podle zemí a psychopatů,kteří ve víře s Koránem uřezávají hlavy. To do Koránu, k víře vůbec nepatří!!! Nikdy patřit nesmí. Diť násilí v jakékoliv podobě je tím nejtěžším hříchem. Každý kdo si opravdu myslí a věří těmto věcem, že muslim je vrah a terorsita by si měl zajít nejdříve zajít do knihoven a půjčit si různé knihy o učení Islámu,o víře k Allahu, musí číst více knih, né jen jednu.Chce to studovat i historii samotnou, celkově se trochu zajímat o víru, křesťanství, Boha, atd. Zabere Vám měsíce, ba roky než opravdu pochopíte, že Islám je opravdu vírou v mír, ale vše má řád, vše skvěle zapadá a vše se Vám pak bude zdát opravdu úplně samozřejmé a jasné.


Já jako muslimka tvrdě odsuzuji jakékoliv násilí.Já si Islám vybrala dobrovolně, ale jsem velmi spokojená. Mnohem více, než když jsem žila v tvrdé katolické víře. Já se od Boha neodvrátila, jen jsem přešla k něčemu co mně dělá štastnější. Islámská víra mi dává totiž opravdu jasné odpovědi na celkovou víru, i ato jak vznikl svět, kdo je Bůh a kdo jsme my.
 


Maso nejím, ale Halal mi nevadí

27. září 2015 v 22:31 | Kifaaya Diab
Asi určitě víte, že muslimové maso nejí, nebo tedy aspoň né maso vepřové a nejí maso, které nebylo usmrcené tzv Halal porážkou. Já maso nejím, ale né kvůli víře, já nejím maso vůbec, tedy aspoň se o to snažím ho úplně eliminovat. Maso mi nechutná, žádné. Na Halal porážce nic špatného nevidím, v českých masokombinátech zpracovávají maso možná ještě mnohem krutějším způsobem než je muslimská Halal porážka. Možná mně za to teď asi slovně budete soudit,ale na Halal opravdu nic špatného nevidím, dělá se to od pradávna. Hlava se zvířeti neusekává, zvíře se nemučí a podřízně se stejně jako se to dělá na mnoho porážkách v čr a jiných zemí, jako husa, slepice atd. Zvíře se podřízne a až zemře, může se teprve začít zpracovávat maso. I přímo v Koránu je psáno, že zvíře nesmí trpět, žádné umlácení, atd u muslimské porážky nenajdete. Běžně se to opravdu dělá na vesnicích ve městech prakticky vůbec. To je,ale i tady v čr. Navíc muslim ani nezpracovává krev ze zvířete jak to češi dělají atd.

Každopádně já Halal nechci, maso nejím a nedávám ho ani své rodině. Sestra občas připravý klasicky kuře a to je tak vše. Moc si na tohle doma zrovna nepotrpíme.

Potraviny které muslim nejí:

vepřové, hmyz, obojživelník, konzumace krve ze zvířete, mrtvé zvíře - zdechlina nebo zvíře co bylo usmrceno jinak než halal porážkou, což je třeba míněno sražené zvíře či zastřelené. (zde si ale už tak jistá nejsem, viděla jsem i muslimy co zvíře prostě střelili a bylo) a samozřejmě nekonzumuje se alkohol, drogy, ani cigarety (což zase také úplně tak není pravda na vesnicích muži žvíkají občas tabák a nebo si ubalí cigaretu. Zcela vyjímečně si dají sklenku alkoholu, ale to zcela vyjímečně.

K tomu Halalu se to týká hlavně života ve vesnicích v Istambulu v činžáku si jen tak Halal maso asi nepřipravíte, to samé jatka také vidíte hlavně na vesnicích a to tak 2x do roka. A dnes už ani to ne, i vesničan si zajede do Alberta pro mražené kuře, případně KFC to také jistí.

Správný muslim jí přeci Kebab :-)

Orientální povaha mého Evropského muže

27. září 2015 v 17:05 | Kifaaya Diab
Já mám manžela ateistu a je to občas mezi námi velmi složité, on však do vztahu s tím, že jsem věřící věděl, že mám blíže k muslimství spíše už jen tušil. Každopádně náš vztah řeší úplně stejné problémy jako každý jiný pár. Já mám syna již z prvního manželství, ale na svou samostatnost jsem byla vždy zvyklá,spíše až moc v tomto směru. S manželem se spíše někdy moc nedokážeme shodnout nad současnou situací. Hádáme se spíše o tom, že jsem měkká a mám takové to samaritánské srdce. Manžel se na to kouká objektivně a bez víry. Je to ateista. Někdy se mi však svěří, či to ěnjak vyplyne, že nějak vlastně v něco vyššího věří, pak se to zase snaží skrýt. Já osobně v ateismus nevěřím, a myslím si, že dříve nebo později, každý najde v sbě část svého já,která prostě v něco mocnějšího věří.


Do mé víry mně však manžel vůbec nijak nemluví. Spíše se zlobí, že jsem opravdu takový lidský samaritán a asi i o mně občas bojí. Protože já myslím srdcem a vírou a pak až často zapojím mozek, jak on říká. Jestli byste se mně chtěli zeptat, zda bych raději křesťana, či muslima nebo ateistu odpověděla bych Vám, že na tomhle mi až tak nezáleží, pro mě je spíše důležité jestli Vás ten druhý má rád a stojí za Vámi, ochraňuje Vás a je tam něco víc. Kdybych měla být, ale asi úplně upřímná, určitě bych měla občas menší problémi s věřícím či přímo s muslimem. Věřte mi, že muslimský muži proti tomu mému jsou opravdu beránci. Můj manžel není zlý člověk, ale je to velmi hrdý, tvrdý a úspěšný mladý muž. Takže si velmi tvrdě dokáže doma jaksi vyřvat a vyhádat svou pozici muže, svého postavení. Na druhou stranu, jste to, ale pořád mi ženy, kdo hýbe světem a i muži, .... ale pšššš. Nakonec je často podle mně, ale musí mít on ten pocit, že k tomu došel on sám, asi jako každý mužský.


Zatím své děti nemáme, a mám jen chlapce z prvníhomanželství, ale samozřejmě syn je vychovávan ve víře k Bohu, ale velmi liberálním způsobem. Nechci, aby mé děti nějak trpěli náboženskými pravidly jako to bylo u mně, když já byla dítě. Takže u nás doma padají klasické zákazy, žádný film av osm do postele. Jediné co mi tu opravdu chybí je prostě ten duch té víry. tady v Evropě se to prostě tak nenosí a ač jsem se tu narodila,od mala si opravdu příjdu jak cizinec. Myslím tím hlavně co se týče takového toho myšlení. Příjdu si v tomhle hodně osamělá. Znám hodně mladých muslimek,a ty celé dny nic neřeší než Korán a jestli to či ono dělají správně. To je chyba. Člověk,hlavně má žít a je jedno jestli v souladu Koránu či Bible. Má žít a nechat žít. Některé věci se mi tu takhle na řádky těžko vysvětlují, ale je jiné když někdo z ateistek ač tedy opravdu v ateismus nevěřím kovertuje k Islámu, kvůli víře svého muže a je rozdíl, být křestaň a jen se přesunout k Islámu, který třeba mně dělá šťastnější, ale říkám tohle je každého věc. Mně Islám vyhovuje. Někomu zase nemusí. A věřím, že vícero lidem nemusí. Jsou to tvrdá pravidla, ale jestli je někdo vychovávaný jako tvrdý katolík, už varianta příjmout Islám mu tak tvrdé nepříjde.

Proč jsem si vybrala právě Korán?

27. září 2015 v 11:33 | Kifaaya Diab
Nevybrala ono to nějak prostě samovolně přišlo, a je to opravdu dlouhý a dlouhý příběh k této víře. Jak jsem už psala ona ta moje cesta byla dlouhá a žila jsem v náboženské rodině od malička. Bohužel Bůh a Bible mi byla ukazovaná jako nástroj potrestání a zastrašování a čím víc jsem rostla tak jsem se s tohodle hnusného povrchního myšlení chtěla vymanit. Možná mi to doma neuměli jen vysvětlit, nevím. Dědeček který byl silný katolík mně odříkával pasáže Bible již od mala a nikdy, ale opravdu nikdy nepoužil jméno Boha aby mně tím strašil. Když jsem zlobila dostala jsem pár po zadku a bylo, a nikdy nepoužil Bůh tě potrestá. Dědeček uměl skvěle vyprávět a vyprávěl i hlavně o Ježíšovi - který mimochodem je v Islámu velmi uctívaný. Měla jsem respekt k Ježiši a jako dítě jsem ho brala jako opravdového mága a čaroděje, stejně tak i Mojšíže.Dědeček někdy mi vyprávěl i právě o islámské víře a vždy dodal, že každá víra, křestaň, muslim, budhismus, hinduismus se prostě skládá z jedné stavby a tím je prostě Bůh, Vesmír, život, láska , ....


Když jsem dosáhla puberty měla jsem Boha od sebe opravdu daleko a začala proti celé rodině, krom dědečka rebelovat. Kreslila jsem obrácený kříže, kreslila jsem dokonce hákové kříže atd. Cesta mého dospívání byla velmi těžká. Snažila jsem se vydobít si svoje místo. Svoje, aby viděli mně a né toho svého Boha, kterým mně trestali. Bohužel jsem dělala opravdu v pubertě šílené věci, které tu snad ani nemohu na tento blog veřejně psát. Všechno zlé však k něčemu dobré. Bizardní na tom ale je, že to co jsem ze srdce nenáviděla a tím vlastně byl Bůh - církev jsem se po mnoho let k tomu zpět vrátila a našla jsem v tom smysl a řád.

Studovala jsem uměleckou průmyslovku a tam jsem se opět ocitla právě od samého začátku s vírou, Bohem, křestanstvím, a pak i právě Islámem. V každé zemi, kraji, národnosti, se prostě v umění vyskitoval Bůh. Moc jsem na tom nepřemýšlela, jen mě to utvrzovalo, že opravdu je něco většího něco silnějšího co nás prostě stvořilo a někde opravdu je. O Korán jako takový jsem se nezajímala, Bibli jsem znala od dětství a Korán nám začala vyprávět právě jedna profesorka na střední škole. Prý kniha o tom jak se dá žít, spokojeně, podle pravidel, aby člověk byl šťatsný.

Studovala jsem roky nějak skrytě právě náboženství a snažila se najít nějaké úhly. Byla v tom perverzní zvědavost a anarchie, jenže vždy jsem narazila vlastně na to samé, Bůh za války a genocidy nemohl, vždy to byla lidská hloupost, ješitnost, touha po moci vládnout a ovládat, vlastnit a ničit. V každé víře byl Bůh ten nejsilnější a měl spojence buď v podobě andělů, pak třeba bráno tak i proroky Ježíš, Mohamed, Mojžíš, ... Korán mě lákal svojí zvláštností, v době kdy jsem se já poprvé setkala s pojmy Muslim, Korán tak žádné nepokoje nebyly, nebyly až krom na rok 2001. Kdy se najednou Islám začal spojovat s teroristy, bombami, Usama bin Ladina. Do té doby sem nějak opravdu nezaznamenávala nějaké nevole, nenávist k islámu jako k víře jako takové.

Ke Koránu jsem prostě přešla a přišlo mi to všechno nějak i logické, chtěla jsem najít něco co by mi dalo pevné body na zemi, klid, mír a v Koránu se to dá opravdu najít. Islám je víra a jako každá víra prostě věří v Boha a má nějaké pravidla. Ten kdo nestudoval nějak Orient, podoby křestanství, víry, náboženství jen těžko pochopí, že Korán jako kniha opravdu žádné nebezpečí neskrývá.

5 hlavních pilířů správného muslima (Islámu)

27. září 2015 v 0:22 | Kifaaya Diab
Každý muslim má 5 hlavních povinností: Věřit v jednoho Boha a jeho Proroka Muhammada.
Vyznání víry, tzv. šaháda (shahadah), po jehož vyslovení se člověk stává muslimem, zní doslova takto: "Není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho Prorok.", arabsky "La-illáhu ilalláh, wa Muhammadún rasúluláh".
Cesta do Mekky - Jednou v životě vykonat pouť do Mekky, tzv. hadždž (hajj, haj). Hadždž má svá pravidla a rituály, které je třeba dodržet. V poutním období se do Mekky sjede několik milionů věřících z celého světa. Ten, kdo pouť vykonal, se pak před jménem honosí titulem "hadži" (haji).
Ramaddán - Dodržovat půst od rána do večera během celého měsíce Ramaddánu (jeho přesná doba se každý rok mění. Poskytovat almužnu (zakkát) potřebným, optimálně 2.5% ze svého majetku.
Modlit se. K modlitbám (arabsky salah) volá z minaretů muslimy muezzin 5x denně - před východem slunce, v půlce dne, odpoledne, při západu slunce a později večer. Přesná doba modliteb se každý den mění a bývá zveřejňována v denním tisku a televizi, Pochopitelně, ne každý muslim se opravdu modlí 5x denně. Modlitbu můžete provádět kdekoliv, ale modlit se v mešitě je považováno za prospěšnější. Věřící jsou vždy otočeni směrem k Mecce a provádějí přesně stanovenou sérii pohybů a úklon, které mají symbolický význam. Nejdůležitější modlitba je páteční polední, kdy by všichni věřící muži měli přijít do mešity. Modlitbě předchází povinné omytí a očista. Pamatujte, že byste neměli při návštěvě mešity procházet před modlícím se člověkem.


Česko mám ráda, ale šťastná nejsem

26. září 2015 v 23:02 | Kifaaya Diab
Narodila jsem se v České republice, ale rodiče ani jednoho za Čechy nemám. Vyrůstala jsem dokonce mimo svou vlastní rodinu a našla jsem všechny až za mnoho let později. O tom snad někdy jindy, ... Každopádně moje "jinakost" byla nápadná. Zažila jsem jako dítě docela tvrdé střety a názory, zažila jsem už jako školkové dítě rasismus, šikanu a xenofobii a přesto nejsem zrovna výrazově tmavý tip. Přesto svojí jakousi jinakost jsem měla v sobě.


Žila jsem ve velmi tvrdém domácím režimu katolické víry a to možná spíše byl onen kámen úrazu. Prostě jsem byla jiná, vyrůstala jsem v jiném prostředí a měla doma opravdu velmi tvrdou výchovu na poměry tehdejší české výchovy. Neměla jsem povolené skoro nic, co mohly děti. V tu ránu jsem byla mimo dění, mimo módní trendy, hry a zájmy. Rodinu jsem za to nenáviděla. To mi věřte a dospíváním se to jen stupňovalo. Všude a za vším byl Bůh a to bohužel jen ve zlém. Byla jsem Bohem a vírou trestaná. Neuděláš to - Bůh to vidí, Bůh tě potrestá, .... Za vším stál Bůh a víra. Doma ve mně vypěstovali absolutní odpor k rodinným tradicím, víry a všeho co s vírou a Bohem souvisí. Netušila jsem, že nakonec to co jsem celé dětství a dospívání nenáviděla, bude nakonec hledáním mého skutečného světa a života. Asi to tak nakonec opravdu bývá. Je to hodně bizardní. Hledat a milovat něco od čeho jste vlastně celý život utíkali. Jsem na trochu jiné straně od klasického křestanství a katolicismu, ale Bůh a víra ve mně nakonec opravdu zůstali. Dnes jsem za to moc vděčná.

Česko jako země je nádherná a miluji i město ve kterém žiju, přesto však šťastná tu úplně nejsem, chybí mi tu právě ten nádech víry v které jsem byla vychovavána.

Ahoj jmenuji se Kifaaya Diab

26. září 2015 v 22:26 | Kifaaya Diab
Ahoj, dlouho jsem přemýšlela jestli mám a jestli vůbec mohu založit tento blog. Nebojím se negace a nenávistných komentářů, spíš přemýšlím o tom, zda všechno co tu napíšu bude mít nějaký smysl. Nikoho svým blogem, svými články nechci nějak ovlivnovat, pudit, atd.

Chci a potřebuji prostě něco napsat, co se mi honí v hlavě a ono toho není zrovna málo. Každý v době dospívání se hledá a někdo se často najde až v dospělosti. Někdo se hledá dlouho a hledá jak sebe samotného tak třeba hledá něco co se týká smyslu života, lásky a víry.
Chci aby tento blog třeba nějak mohl pomoci těm, kdo hledají otázky nad Bohem, vírou, nad cestou, kterou si vybrat. Někdo takový posun v životě nemá.
Pro mně je víra důležitá. Dnes už ano. Nechci už utíkat před životem.


Jmenuji se Kifaaya Diab a toto bude můj blog, doufám, že se Vám třeba aspoň trochu bude líbit. Jméno Kifaaya Diab je moje převzaté arabské jméno. Svoje pravé jméno zde však pro svojí bezpečnost a soukromí uvádět nebudu.

Kam dál